Ilustrátor, fotograf, filmový i reklamní režisér a především skvělý hudebník, kterého si cení publikum i kritika. Woodkid je prostě multimediální umělec, jehož tvorbu utváří mnoho kreativních poloh.

Woodkidova elektro-akustická hudba má široký záběr a on sám neskrývá, jak hodně ho ovlivnili Nick Drake (ten prý ze všeho nejvíc), Leonard Cohen, Bob Dylan, Rufus Wainwright, Depeche Mode, Philip Glass, The Shoes či Vivaldi. Jako filmař a fotograf se zase hlásí ke Gusu Van Santovi, Wesu Andersonovi, Wimu Wendersovi a francouzské nové vlně v čele s Françoisem Truffautem a Jean-Lucem Godardem. Z fotografů zmiňuje nejvíc „hledače neobvyklých míst“ Stephena Shoreho.

Woodkid vystudoval ilustraci a animaci, pracoval v knižním nakladatelství, spolupracoval s režiséry Lucem Bessonem a Sofií Coppolou a postupně přešel k reklamě, v níž se brzy zařadil mezi nejvyhledávanější tvůrce své generace, zvlášť po zveřejnění vtipného videa Aides Graffiti. Výčet jeho ocenění, včetně nominace na Grammy, nebere konce, ale největší úspěchy získal s videoklipy pro Katy Perry, Taylor Swift, Mobyho, Lanu Del Rey, Drakea a Rihannu. Jejich milionová sledovanost na YouTube mu vynesla status velké hvězdy, zářící ještě víc, když přišel s těmi vlastními.

Zpočátku pracoval pod původním jménem Yoann Lemoine, teprve když se rozhodl věnovat naplno hudbě, zvolil nick Woodkid. Jistý druh melancholie je u Woodkida spojen se zázemím: narodil se v roce 1983 ve francouzském městě Remeš (Reims) v rodině s polskými kořeny a ve východní Evropě strávil v mládí dost času – proto v klipu I Love You mluví kněz rusky. Bratr je známý hráč na cello, strýc učitel hudby. Prvními nástroji Woodkida byly klavír a trubka. Skládal si písničky odmalička, na veřejnost s nimi ale nikdy nešel, až v březnu 2011, když vydal EP Iron.

Nikdy prý neměl kapelu – považuje se za samotáře –, ale spolupracuje s předními francouzskými hudebníky a producenty: Sebastianem, Ambrosem Willaumem (Revolver) nebo dvojicí Guillaume Briere & Benjamin Lebeau (The Shoes). Že je doma na obou stranách kamery, je znát i na vizuálním pojetí jeho živých vystoupení. Na nezapomenutelných koncertech pod Eiffelovou věží a v Grand Rex dokázal, že vše, čím zaujal skrze média, umí ve strhující show přenést i na pódia, kterým vévodí obří projekční plátna, na nichž paralelně s hudbou probíhá děj Woodkidových filmových fantazií.